Čaroděj Pojídám déšť slzami solený, těžkou hlavu podepřu si koleny, a tiše sedím v tiché sluji, venku západní větry převažují…   Nad ohněm kouzlím, zastavuji čas, zjizvenou dlaní mělo by to jít snáz, a ptáci táhnou na západ, k městu s věží, proti větru letí a do očí jim sněží…   Pod věž se slétnou, královně k nohám, kouzlím, navzdory svým vlohám čas se vpřed řítí pořád stejně, rychle, pevně, neochvějně…..   A pes se pod okno zarostlé stočí, srst mu déšť více nepromočí, pohlédni královno z okna, zvíš, třeba ho pod oknem uvidíš….

Noční let Křídla můry stříbřitě zazáří, než v přejasnou čáru se rozlije, když paprsek žhavý kresbu ozáří, noc se na tisíce střípků rozbije.   Střípky, jež někdo po obloze rozhází, vytvoří scenérii krásnou, tajemnou, jen roj můr nás po cestě provází, tou temnotou nebeskou, bezednou.   Ledový vítr ochladí Ti tvář, jediným jen náhlým závanem, okem hledáš světa, domova zář, kdopak ví, kde dneska přistanem…

Břízy u srubu S trojicí bílých kmenů tiše splynu, zelené listí mé tělo přikryje, jak krev, jak míza klidně plynu, smutný déšť prach z čela omyje…. Padá shůry, teplý letní déšť, ve velkých kapkách na kůži dopadá, odmývá smutek, vem ho nešť, vědomí do víru barev propadá… Pak náhle rozlétnu se výš, od hustých lesů, zelených strání, prsty natáhnu slunci blíž, ach ano, co mi v tom brání…

Noční zmatená II. Tři svíčky jsou mementem… Vyhořelé přátelství… Co s osudným momentem… Kdopak to ví… Jak přežít nekonečnou noc… Rudé moře zoufalé… Proč má slovo takovou moc… Jizvy a následky trvalé… Ta jež noci upije… Upiju i bez ní hořkostí… Ráno náš oheň zabije… Chlad slov mrazí do kostí… Ona dne nepřidá… Jako by ho dost nebylo… Tvář tvoji nevídá… A ne, že by ji to trápilo… Tlačí pod levým žebrem … Sfouknutá svíce … Zbyl jen kouř, rozehnaný větrem… Led na rozpálené líce… A chladný vítr přes ruce… Jen vedle sebe pod hvězdami… A ledový střep do srdce… Za všechno trápení si můžem sami…

Dotek Medusy Místo vlasů hadů klubko, rozbrázděná tvář…. Hlas vichřice podoba, v očích zvláštní zář…. Dotek pálí jako znamení Kainovo…. Nechce se Ti, bratře, umírat nanovo…. Něžný dotek Medusy, něžný dotek smrti, milostné titánské objetí, jež kosti v těle drtí. Pojď se smrtí tančit, pojď Medusu objímat, zas bude o jednoho míň, a koho to bude dojímat. Kdo je Medusa, ten přízrak, víš to, víš ?? Pohlédni na ni, do očí… zkameníš…. Může to být kdokoli z nás, má lidské tělo, pozdě zjistíš, že další srdce zkamenělo…..

Noční zmatená Muž tisíce tváří… Zelený anděl z Anděla… Milion světel září… Udělala, cos neměla… Noc z černého sametu… Velká žlutá ryba… Sbírku trablů máme tu… Vím, kde se stala chyba… Alej stromů v měsíci… Cosi spadlo na zem… Studený vítr fičící… Asi už jsem blázen… U malé boudy smutný pes… Mrazivý dotek zrady… Hluboký řez ještě dnes… Bezcitnost teď a tady… Na nebi stříbrná stuha… Oheň a voda… Bodla by nějaká vzpruha… No to je soda…